Ženská těla jsou pod dohledem dnešní společnosti přísně hodnocena.  Média nás neustále zaplavují představami o dokonalosti. A abychom mohli dosáhnout tohoto dokonalého ideálu, nabízí nám nespočet krémů, elixírů, zaručených diet a příslibů plastické chirurgie, díky nimž budeme zaručeně vypadat atraktivněji a cítit se mladší. Mnoho žen se cítí nejistě, pokud nemají ideální tvář, pevnější zadek, větší prsa, bělejší zuby, lesklejší vlasy,…

Až do nedávna nebyla tomuto procesu hodnocení ušetřena žádná část ženského těla, až na genitálie. Tato temná zákoutí byla společností dlouho vnímána jako něco tajného a nemravného. Ovšem pokud otevřeně nemluvíme o této nezbytné části ženského těla, dokud zůstává opředena tajemstvím, jako by ženy nebyly schopny projevit plně svou ženskou sílu. Dokonce i slovo, které nejčastěji používáme, hovoříme-li o ženských genitáliích – vagina, není přesné. Slovo staroanglického původu pro pochvu meče popisuje pouze jednu část ženských pohlavních orgánů a navíc tu, která je spíše než s potěšením spojována zejména s penetrací a rozením.

V Sanskrtu existuje slovo pro ženské genitálie jako celek – joni – božská část či chrám sexuální energie. V důsledku dlouhodobého potlačování sexuality se okolo ženské joni vytvořila tichá bublina. Francouzský filozof Michel Foucalt popisuje potlačování jako: „nařízené mlčení, popírání existence a jako důsledek přijetí faktu, že na takové věci není nic k vidění, není potřeba o tom mluvit či o tom cokoli vědět“.

Zajímavé je, že následkem potlačení sexuality jsme o ní v dnešní společnosti sice mluvit nepřestali, ale mluvíme o ní určitým předepsaným způsobem. Naše společnost je posedlá tělesností a sexem, ale pokud mluvíme o ženských genitáliích, témata jsou omezena na děsivé příběhy z porodních klinik nebo v souvislosti s nemocemi a dysfunkcemi. Stáváme se neschopnými intimity, cítíme se nejistí z neustálého srovnávání se s lidmi, které vídáme v televizi, reklamách a hollywoodských filmech, kteří v nás podvědomě vyvolávají pocit, že nejsme dost dobří takoví jací jsme. Jako tantrický sex kouč se často setkávám s ženami znepokojenými svou sexualitou, svými těly a svými joni.

Není kupodivu, že ženy mají trápení s joni, když i jeden ze světově nejznámějších autorů zabývajících se sexualitou, psycholog Dr. Sigmund Freud označil vaginu za: „zohavené, zmrzačené mužské orgány, biologicky podřadné protože postrádají penis.“

Mnoho žen nemá ponětí o své anatomii, například kde mají bod G nebo odkud vlastně odchází z těla moč a také o tajemstvím opředeném pojmu ženské ejakulace.

V naší sexem nasáklé kultuře orientované na výkon ženy stále častěji přistupují k erotice a pornografii a pro mnohé je to jediná příležitost vidět zblízka joni jiných žen. Nevyhnutelně se pak srovnávají. Stejně jako mužské pornohvězdy musí mít obří penis, většina pornohereček musí mít idealizovanou joni – známou jako mušlička nebo Barbie vzhled – a některé proto pravděpodobně musely podstoupit plastickou operaci. V některých zemích, například Austrálii, navíc cenzura povoluje zobrazit jen omezenou část vniřních rtů, proto se editoři jak populárních časopisů, tak těch pro dospělé snaží obrázky upravovat, takže tyto části ani není možné vidět. Existuje přímá souvislost mezi zvyšujícím se počtem žen sledujícími pornografii a komerční erotiku a přibývajícím zájmem o labioplastiku – chirurgické zmenšení stydkých pysků. Článek v British Medical Journal upozorňuje na zdvojnásobení počtu prováděných labioplastik v UK za posledních 5 let. A to i přes riziko změny vnímání sexuálního vzrušení, infekce, zjizvení či trvalého znetvoření.

Autoři článku, psychologický poradce a gynekolog, tvrdí, že všechny jejich pacientky požadovaly jednotný vzhled své vulvy, aby nic nevyčnívalo z jejich vnějších pysků, jako v předpubertálním věku. Oba doktoři přičítají tento trend zidealizovanému vzhledu z pornografie, rozšíření reklamy labioplastiky a článkům o tzv. „designer vaginas“ – (poznámka: chirurgicky upravované ženské pohlavní orgány, kromě labioplastiky také vaginoplastika – zůžení poševního vchodu či pochvy, hymenoplastika – rekonstrukce panenské blány, liposukce venušina pahorku, zvětšení bodu G, atd.)

Pokud dáte jednoduše labioplastiku nebo plastickou chirurgii pohlavních orgánů vyhledávat do Googlu, získate sta tisíce výsledků. Mnohé z nich jsou stránky plastických chirurgů, kteří tyto služby inzerují a profitují z ženské nejistoty. Přesto současný výzkum prokázal že existují mnohem větší rozdíly ve velikosti, tvaru, barvě a symetrii joni než bylo dříve dokumentováno.

Jiní doktoři přirovnávají labioplastiku k mrzačení ženských pohlavních orgánů, které je součástí kultur afrických kmenů. V roce 2008 vydala Královská Vysoká Škola Porodníků a Gynekologů Austrálie a Nového Zélandu (Royal Australian and New Zealand College of Obstetricians and Gynaecologists) prohlášení, kde tento trend označila za nebezpečný, drahý (stojí až 10 000 australských dolarů – přibližně 180 000 korun) a neopodstatněný. Dr. Ted Weaver z této vysoké školy řekl, že tyto operace mohou být vyhledávány ženami, které trpí nejistotou a obavami a spíše by potřebovaly psychologickou podporu.

Tento článek nesoudí ženy, které se rozhodly pro kosmetickou chirurgii nebo ji zvažují, pouze vnáší všechny aspekty tohoto tématu do povědomí veřejnosti, aby na základě jednostranných informací nedocházelo k unáhleným, neopodstatněným a nenapravitelným rozhodnutím.

Zdá se, že jsme uvězněny v nekonečném kruhu upravování svých těl, abychom odstranily „nedostatky“ a zapadly do toho, co je momentálně vnímáno jako ideál nebo abychom se líbily ostatním. Alternativním řešením není měnit neustále svá těla, ale spíš způsob jakým sami sebe ve své tělesnosti vnímáme. 

(c) Andrew Barnes, http://www.awakeningwithin.ngo/

Přeložila: Dagmar Mičíková